Třináctý říjen byl den, kdy jsme se rozhodli s Irčou vydat k Boubínskému pralesu. Přesněji do Kubovi Huti.

Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak první zádrhel, už přišel při mé cestě za Irčou do Plzně. Dal jsem Irče vědět, že za chvíli jsem u ní, tak ať se připraví, že můžeme hned vyrazit. Byl jsem od Irči baráku už jen kousek a najednou se mi z motoru auta ozvaly strašné rány. Tak tak jsem doskákal k Irče a auto bylo kaput. Já nevěděl co dál. Irče bez váhání řekla „beru moje auto a jedeme“. Auto má spolehlivé a navíc je skvělý řidič, tak jsem se zaradoval a mohli jsme vyrazit. Ale aby toho nebylo málo, tak po pár kilometrech za Plzní přišel defekt. Nu což… „Irčo, kde máš hever, rezervu, klíč na kola?“ Píchlé kolo jsme vyměnili za pár minut a úsměvem (vedle Irči to ani jinak nejde) pokračovali dál.

Do Kubovky jsme už dorazili bez nějakého dalšího problému. Našli jsme penzión co jsme měli zamluvený a Irča bravurně zajela na parkoviště a zastavila. Vystoupili jsme…. „Irčo, nechtělo by to auto trochu přeparkovat?“ „Myslíš?“ „Tak nejsem si jist, ale zdá se mi, že sem na to parkoviště teď nikdo nevjede.“ „Jo jo, já asi přeparkuju“

Takže jsme se ubytovali a………….. Ano a vydali se na procházku. Šli jsme cestou, šli jsme necestou, šli jsme lesem i po louce. A já byl šťastný, že můžu držet Irču za ruku.

Až na jednu poruchu a jeden defekt to byl parádní den. Večer jsme si lehli a plánovali výlet na druhý den….

Nebudu Vás zatěžovat nesmysly jako třeba kam jsme šli, kudy jsme šli a jak dlouho jsme šli. Zažili jsme parádní den v Boubínských lesích. Při návratu se nám dokonce podařilo vnutit se do zavřené restaurace, kde nám udělali kafe a natočili pivo. V téhle restauraci se mi podařilo udělat asi nejhezčí fotku z celého víkendu. Teda aspoň dle mého názoru. Ne, les na té fotce opravdu není. Irča je pěkná, dokonce sakramentsky pěkná, ale na téhle fotce je naprosto boží!

V neděli jsme to po cestě domů vzali zastávkou na hradě Kašperk. Počasí ten den bylo fantastické. Teplo jako v létě, fakt parádní hrad a pěkná Irča vedle mě. Takhle bych památky objevoval klidně pořád.

Celý ten Boubínský víkend byl fantastický. Takže po cestě zpátky do Plzně jsem už začínal být trochu smutný, že to za chvíli končí, já budu muset odjet a nevím, kdy Irču zase uvidím. Jenže díky špatnému začátku se nám víkend trochu prodloužil. Já totiž odjet nemohl, neboť mé auto bylo nepojízdné. Irča mi bez váhání nabídla, že mi půjčí své auto. Strašně mi tím pomohla a já si toho hrozně vážím. Vždyť kvůli mě pak musela jezdit do práce několik dní na kole. Jenže kvůli tomu, že byla bez auta se večer neměla jak dostat do sauny, kam chodí pravidelně s kamarádkami. Ale kamarádky co čert nechtěl zrovna ten den nemohly. S velkým nadšením jsem je zastoupil a jel s Irčou do sauny já. Lepší konec tak parádního výletu jsem si přát nemohl.

Protože jsem si s tímhle příspěvkem dával hodně načas, tak další příspěvek by mohl přijít brzo. Neboť za pár dní se s Irčou zase někam chystáme.

Ve většině knih se na závěr píše nějaké poděkování. Já bych věnoval své poděkování Irče. Za to, že mi půjčila auto a hlavně za to, že s ní můžu být a že se na mě směje. A ten úsměv bych Vám přál vidět 😉