Koronavirus narušil i naše plány a společný víkend, který jsme plánovali na duben, jsme museli odložit.

Ale konečně jsme se dočkali. Na začátku června jsme vyrazili do Krušných hor. Na vlastní kůži jsme poznali, proč se jim říká hory Krušné. Ale počasí je to, co by nám vadilo nejméně.

Konečně jsem měl zase možnost být s Irčou delší dobu. Užíval jsem si každý okamžik, každou chvilku, každou byť jen obyčejnou činnost s Irčou. Ono s Irčou snídat, balit věci do baťůžku na výlet, nebo třeba nakupovat v obchodě zubní pastu, je něco, co si nesmírně užívám.

Ač nám, jak už jsem psal neustále pršelo, tak jsme i přesto v sobotu i v neděli chodili po lesích. Držel jsem Irču za ruku, občas kolem ramen, když jsem měl chuť, dal jsem Irče pusu a byl nesmírně šťastný. Ano mám Irču rád, ba dokonce hodně moc rád.

Ona se Irča někdy o mě stará jako moje vlastní maminka 🙂 ….. “ Martine, nesedej si na tu lavičku…“ “ Martine, dej si něco pod zadek….. “ Pak s přísným výrazem, jaký dokáží maminky… “ Vidíš, teď máš mokrý zadek “ já.. “ Nemám mokrý, jen vlhký“ …. (zvednuté obočí a…)“ Nene, máš to mokrý! …“ I přes tohle mámino opatrovnictví ji nejde nemít rád.

Neví, kdy zas s Irčou někam vyrazím, ale doufám, že to nebude trvat tak dlouho jako teď. Irča mi poslední dobou chybí víc a víc a mě z toho vůbec není dobře.

Ale abych to uzavřel zase pozitivně. Něco spolu naplánováno máme a já jsem ochotný na Irču čekat jakkoli dlouho bude třeba. Ona za to totiž sakramentsky stojí!